Minulou středu při prohlížení e-mailové pošty jsem nevěřil svým očím.
Byl jsem požádán svou bývalou kolegyní, paní Alenou Ježkovou, zdali bych se místo ní neujal funkce vedení tříčlenného družstva na ekologické olympiádě ve Valašských Kloboukách. Mělo se jí zúčastnit družstvo ve složení Anna Hýskova, Adéla Zábojníková, Jan Gajdošík – třeťáci. Což o to, vedl jsem do uvedeného města naše olympioniky dlouhá léta, ale to bývalo na přelomu milénia. A nyní se mám znovu reaktivovat, probíhaly myšlenky mou hlavou. Ale krásné vzpomínky na ty již vzdálené roky přece jenom převládly a přes pokročilejší věk jsem prosbě vyšel vstříc. Po vyřízení nezbytných formalit jsem v Uherském Brodě nasedl do autobusu, abych se teprve v něm blíže seznámil s těmi, které jsem měl pedagogicky vést. Dělali na mě dojem jisté zakřiknutosti…
Po příjezdu do Valašských Klobouk jsme byli během několika minut v místě konání olympiády, tedy na gymnáziu. V místnosti, kde jsme byli všichni shromážděni, zazněly vytříbené projevy představitelů města, gymnázia i organizátorů soutěže. Následně jsme se měli představit, stejně jako svá družstva. U mě to byl problém, byl jsem asi čtyřikrát starší než všechno přítomné mládí a přibližně dvakrát než pedagogové a členové komise porotců. Starší než já bylo akorát poslední vydání Dějin národu českého od Františka Palackého. To říkám samozřejmě žertem. No, stalo se, co se stalo. Pak již byli studenti vyzváni k odchodu, aby se v příslušné učebně podrobili tradiční zatěžkávací zkoušce – ústním i písemným testům, opravám předkládaných odborných textů apod.
My, jako dozor, jsme se sesedli s kávou v ruce ke stolu a navodili diskuzi o ekologických problémech našeho státu a světa, kterých není málo. Po skončení studentských i našich aktivit se všichni zainteresovaní začali na pokojích připravovat na plánované a oblíbené večerní scénky, které se měly týkat aktuální situace v lesích východní Moravy – tedy střetů mezi medvědem a ovečkami. Napřed ovšem muselo dojít na pokoji děvčat č. 8 k výběrovému řízení. Hlásil jsem se na pozici medvěda. Můj návrh neprošel, prý se mu vůbec nepodobám. Ovečka z podobných důvodů mně rovněž nebyla nabídnuta. „A nemohl bych být aspoň bača?“ opatrně jsem se dotázal. „Věkově snad ano, ale nemáte můj krásný kroj!“ odpověděl Jan. Hmm. Nezbylo než rezignovat.
Takže jsem nakonec skončil jenom jako vypravěč blížící se scénky. Tu jsme nacvičovali snad hodinu až do uspokojivého výsledku. Vcelku jsem byl spokojen, pouze medvěda v podobě Adély Zábojníkové jsem musel neustále ponoukat k většímu řvaní. Proč si studenti do scénky neuváženě vybrali relativně mírumilovnou pandu, to do dneška nepochopím. Měli si přece zvolit našeho Míšu, s jeho hlasovými projevy by problémy nebyly! Ale na dalekosáhlé změny bylo už pozdě. Musel jsem alespoň pandě na poslední chvíli upravit jídelníček. Měla mít k obědu bambusové výhonky plněné masem. Po večeři jsme přišli svým vystoupením na řadu až mezi posledními. Husím pochodem jsme napochodovali na místo akce. Ještě před započetím dění jsem z pódia udělal na hodnotící komisi dlaní dlouhý nos.
Nevím, co mě to napadlo, ale tímto posunkem jsem nejednou vítal přicházející vedení školy na pedagogickou poradu. Vlastní scénka měla spočívat v imitaci napadení bači s ovečkou medvědem. Studenti měli pro tento účel připraveny krásné převleky, především panda se mně líbila. Úvod jsem ale jako vypravěč musel přirozeně obstarat já. Hromovým hlasem, který bych u sebe rozhodně nečekal, jsem navodil atmosféru, ve které se snad všichni přítomní chvěli strachem. Asi uprostřed děje při našem pronásledování medvědem jsem zařval: „Utíkejte!“ Tak jsem se vžil do své role, že jsem spolu s ovečkou a bačou začal utíkat i já.
Ale abych nezdržoval, scénka skončila smírem, medvěda a bači s ovečkou. Já tak trochu při závěrečném přiťukávání si skleničkami protagonistů scénky na usmířenou „zůstal na ocet“, i když bez mé nápovědy, nevím, nevím, jak by vše dopadlo. Tak to bylo čtvrteční odpoledne, respektive večer. Bylo třeba, abych se i já podílel na eventuálním úspěchu svého družstva. V průběhu hodnocení prvního kola soutěže, tedy testů a scének, jsem slíbil dvěma již opravujícím sličným porotkyním týdenní pobyt na Kanárech, přičemž můj návrh byl doprovázen nepřehlédnutelným mrknutím oka. „To by se nám líbilo,“ odpověděly. „Zařídím potřebné, záleží jen na vás!“ dodal jsem tajemně. Další porotkyni jsem pochválil slušivé oblečení. U porotců to bylo s jejich ovlivňováním náročnější. U jednoho jsem ocenil jeho cestovatelskou anabázi po světě, především jeho odolnost vůči mračnům komárů na Kamčatce, nic lepšího mě nenapadlo. Druhý den byl ale zdaleka nejkrásnější. Sluníčko na obloze svítilo o sto šest, lesy kolem města svou barevností předčily moje očekávání. Byli jsme autobusem odvezeni k rozhledně Královec, abychom se po několika krocích ocitli v přírodní rezervaci Ščúrnica, která je ve vlastnictví a příkladné péči Pozemkového spolku Kosenka.
Pocity z jejího průchodu bych přál každému. Naše kroky provázel druhově velmi rozmanitý lesní porost, připomínající téměř prales. Těch krásných statných jedlí, javorů, bříz, no co mám povídat. Bylo nám neustále dopřáváno odborného výkladu dvou excelentních místních znalců, který měl být pro studenty důležitým návodem k řešení projektu v následném odpoledni. Na jednom mimořádně pěkném místě se nám jeden z průvodců, přezdívkou „Budulínek“, v jednu chvíli svěřil, že právě tam ve svém mládí pravidelně usiloval o předávání genetické informace. Prostředí jsem mu přirozeně záviděl, více však to předávání. Studenti v těch chvílích dostávali prostor i čas k prozkoumávání jim vymezených ekosystémů a shánění potřebného materiálu.
Nezaháleli jsme ale ani my, vyučující. Byli jsme na jedné z čarokrásných pastvin pověřeni výsadbou višní. Každý z nás obdržel rýč, sazenici višně, rukavice a další pomůcky potřebné pro plnění úkolu. Musel si najít vhodné místo pro výsadbu, já nebyl výjimkou. Poměrně snadno jsem vykopal asi půlmetrovou jámu a vložil do ní více jak metrový stromek jeho kořenovým balem. Vícečlenná porota naše konání pečlivě sledovala, předběžně hodnotila a dělala si zápisky. Já se až tak moc nedřel, naopak záměrně vyčkával, až se ke mně přiblíží nějaký ten porotce a teprve pak jsem začal vyvíjet větší aktivitu. Vysazený stromek jsem před očima hodnotitele obejmul, pohladil, a dokonce i políbil. Přirozeně jsem si za to řekl o odměnu v podobě navíc přidělených bodů. Pak jsme ještě museli chodit asi 500 metrů ke studánce pro vodu na zalévání vysazeného. Vodu jsem opatrně přiléval ke stromku opět s přítomnosti porotce. Kmínky jsme pak olemovali plastovými ochranami. Tímto děkuji jedné z kolegyň za nezištnou pomoc.
Po splnění úkolu jsme se opět sešli v družném hovoru s našimi studenty na nedaleké chatě a posléze vydali autobusem do kouzelného Envicentra pro krajinu ve Vysokém Poli k provedení další fáze olympiády. Pochopitelně až po výborném obědě v místní restauraci. Poté nás pořadatelé olympiády opět od studentů separovali. Ti museli v krásné biozahradě řešit náročnou „poznávačku“ a pak se věnovali v samostatné místnosti vypracování projektu se zaměřením na management přírody v ráno navštívené lokalitě. Ale že bych byl nadšen tím, co jsem vytvořil, to bych neřekl. A tak po zhlédnutí svého díla jsem se rozhodl, že ho raději nechám v blízké stáji, aby si tamější ustájená zvířena alespoň jedním soustem pošmákla. Ale to už se přiblížilo finále. Hodnocení a obhajoba projektů studentů.
Já jim do jejich nemalého vědomostního vlastnictví nezasahoval, spíše je povzbuzoval v obecně morální rovině. Doporučil jsem jim při obhajobě sebevědomé vystupování, pohled do očí hodnotících, odvahu při bránění svých názorů. A to přesto, že mezi hodnotiteli byl i exministr životního prostředí, pan RNDr. Libor Ambrozek. Dokonce jsem k těm svým pravil: „Udělejte z naslouchajících své žáky, nepouštějte je příliš ke slovu! Věcně argumentujte, nebojte se přiznat i svůj omyl! Pravd bývá zpravidla více… Po proběhlých obhajobách, při kterých pedagogický dozor nebyl přítomen, se vážená porota dala do práce a studenti se vrátili na své pokoje. My kantoři jsme po večeři ještě chvíli poseděli na malebné Kosence, obklopeni vonícím chlebem, v peci vedle nás aktuálně vytvářeným. Moje svěřence odvezl již v pátek večer jeden z rodičů do jejich domovů. No, a přišlo sobotní ráno. Vyhlášení výsledků. Zaznělo: „Jako první se v ekologické olympiádě umístilo v konkurenci deseti družstev z celého Zlínského kraje Gymnázium Rožnov. Na druhém Gymnázium Uherský Brod!“ Jak jsem to uslyšel, podlomila se mně kolena a pokusily o mě mrákoty. No, ještě že jsme neskončili jako první, pomyslel jsem si.
Kdo ví, jestli mají na gymnáziu defibrilátor. Vítězný Rožnov i s vedoucím opustil bojiště stejně jako moji studenti již předcházejícího večera, takže se všichni přítomní začali s napřaženýma rukama hrnout ke mně, až jsem musel o krok ustoupit. Takže v pondělí půjdu do školy s poděkováním svému družstvu a úmyslem předání plně zasloužených cen. Poděkování však patří všem zúčastněným kolektivům, vždyť jenom pohleďte na výslednou tabulku a posuďte, s jakým kvantem úkolů se museli soutěžící vypořádat! Stejně tak je třeba vzdát velký dík všem organizátorům soutěže, jmenovitě pak paní Bc. Radce Brtišové a paní Mgr. Veronice Kršákové, panu Mgr. Miroslavu Janíkovi, panu Mgr. Zdenkovi Miklasovi a mnohým dalším. Vděk za patronaci soutěže náleží i paní Ing. Petře Markové z oddělení mládeže a sportu Zlínského krajského úřadu, a vůbec všem těm, kteří se na této velmi vydařené akci podíleli.
A co říct závěrem? Jsem si naprosto jistý, že v těch výše popisovaných hodinách se mezi námi všemi a překrásnou valašskou krajinou s jejími lesy, loukami, pastvinami a v nich žijícími tvory i nadále posílilo pouto vzájemné soudržnosti a soucítění s přírodou! Lze jen vyslovit přání, aby úsilí desítek účastníků ekologické olympiády se stalo návodem pro myšlení a konání tisíců a tisíců našich spoluobčanů, sdílejících náš společný životní prostor. Jen tudy vede cesta udržení stavu a zvelebování naší krásné přírody, které jsme a nepochybně i nadále zůstaneme věrnými přáteli.
Jaromír Slavíček
6
Nabídka kroužků
